Jiří Kolář (1914 – 2002) patřil k nejvlivnějším osobnostem české poválečné kultury. Ceněno je jak jeho dílo básnické, které vytvořil z největší části ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, tak dílo výtvarné. On sám ho chápal také jako poezii, která se nevyjadřuje slovy, ale obrazy – jako poezii vizuální. V průběhu padesátých let v něm totiž sílilo přesvědčení, že samotné slovo mnohdy nemůže přesně vyslovit komplikovanost, hrůznost i fantastičnost reality. Své výtvarné práce ale vždy rád pojmenovával, názvy koncipoval mnohdy jako malé básně anebo epigramy a šifroval do nich osobité intelektuální úvahy a komentáře současného světa.
Nesmlouvavé názory Jiřího Koláře totalitní režim pokládal za zvláště nepřijatelné. Už koncem roku 1952 byl uvězněn za svoji vrcholnou básnickou sbírku Prométheova játra, která byla v rukopise nalezena při domovní prohlídce proslulého literárního historika prof. Václava Černého. Na konci sedmdesátých let, po podpisu Charty 77, Kolář odešel z donucení do emigrace a vrátil se definitivně až na sklonku života, kdy už byl vážně nemocen. Dějinná spravedlnost nyní umožňuje vrátit se k jeho tvorbě a docenit její místo v české moderní kultuře. Přestože mládí prožil na Kladně a převážnou část života ve velkých městech – v Praze a Paříži, má Protivín tu výsadu, že Jiří Kolář je místním rodákem. Malá expozice autorových koláží v nově rekonstruovaném objektu kaplanky v žádném případě nemůže ani naznačit šíři jeho tvorby. Může jedině poukázat na její některé důležité principy – na tvůrčí svobodu, hravost, vztah k umění a potřebu ukazovat prostřednictvím výtvarné metafory, jak mnohotvárná je skutečnost. Koláře vždy znovu fascinovalo, k jak novým neočekávaným obrazovým hádankám je možno dojít manipulací se slavnými uměleckými díly různě vzdálené minulosti, když je rozložíme na malé části a se smyslem pro humor a rytmus znovu a jinak navzájem sesadíme do jednoho nového celku. S neochabující radostí nás zkouší z historie, z postřehu, vybízí ke hře, chce, abychom se pozorně dívali a vnímali.
Po osazení pamětní desky na Kolářově rodném domku je zřízení stálé expozice věnované Kolářovu dílu v čistém prostoru kaplanky dalším důležitým krokem k oživení paměti města Protivín. Je ale i průkopnickým krokem – pravděpodobně bychom u nás jen těžko hledali další podobný čin, kterým by rodné město vzdalo poctu umělci, od jehož smrti nás ještě nedělí dostatečně dlouhá doba na to, aby byl obecně uznán jako klasik. Jiří Kolář, kterému se podařilo jako jednomu z mála českých umělců svojí tvorbou dosáhnout významného úspěchu na mezinárodní scéně, si ale takovou poctu zaslouží. Za uskutečnění projektu malé Kolářovy pamětní síně je třeba poděkovat umělcově rodině a zejména manželce Jiřího Koláře, paní Běle Kolářové, která pro protivínskou expozici poskytla soubor koláží a objektů.
